To, že se lidé semkli, bylo východisko z beznadějné situace.
„Když se to začalo řítit a bortit, tak první, co mě napadlo, bylo: Co teď budu dělat? Dvě děti na studiích a nemohoucí maminka. Nešly telefony, nebylo možné se dovolat. To bylo nejhorší. Vůbec jsme netušili, co se to děje, co se stalo. Když jsem vyšla ven, byla celá ulice zdemolovaná. Všichni vyšli ven, nikdo nemluvil, všichni jsme jen zírali a zírali.