2. října 2023 Koláč pro hospic články

Zemřel doma, jak si přál. Díky hospicové péči mohla manžela do poslední chvíle držet za ruku

Byl to příběh, který napsal sám život. Stejný, jako tolik jiných o umírání, ale přesto odlišný jako lidé sami. „O pohřbu jsem v kostele vzpomínala na svůj svatební den. Stála jsem ve stejné lavici, na stejném místě, ve stejný den. Jen o pětačtyřicet let později. Umřel doma, jak si přál. A stihl mi před smrtí říct, jak je rád, že mě má. Kdyby zůstal v nemocnici, nedořekli bychom si to,“ začíná své vyprávění od konce Helena.

Její manžel Jenda onemocněl rakovinou. I přes úsilí lékařů nebyla naděje na uzdravení. Léčba byla dlouhá a po čase již přestala dávat smysl. Jenda věděl bezpečně, že v nemocnici dožít nechce. Za žádnou cenu. Ale co s tak nemohoucím člověkem doma? Kladla si rodina otázku. Manželka ani čtyři už dospělé děti si nedovedly představit pečovat v obýváku o chřadnoucího, ležícího pacienta. Vzpomněly si však, že zaslechly o Domácím hospici sv. Zdislavy v Třebíči, a že s nimi jedna zaměstnankyně chodí do kostela. Zavolaly jí a věci se daly do pohybu.

„Ta rychlost nás překvapila. Hospicoví lékaři a sestry si nás plně převzali do péče, zavedli účinnou léčbu bolesti, pečovatelky pomohly s hygienou. Naučily nás, jak manipulovat s pacientem. Ono se to nezdá, ale i hubený ležící člověk je velmi těžký, když ho potřebujete posunout třeba jen o centimetr, dva,“ shodují se Helena s dcerou Hanou, která mamince s péčí pomáhala. Nakonec bylo Jendovi dáno strávit poslední týdny života doma. Když si rodina s něčím nevěděla rady, stačilo kdykoli zavolat na pohotovostní telefonní číslo.

Pracovníci domácího hospice pomohli rodině nejen s fyzickou péčí o pacienta, ale byli jim i psychickou oporou. Pomohli rodině vyrovnat se s blížícím odchodem a dojít k smíření. „Táta měl celý život vůči nám doma rezervovaný odstup, byl tak vychovaný. Žil spíš pro kamarády. I když to nedával vždy najevo, měl svou rodinu rád. Vím, že se námi rád pochlubil, ale doma dobré slovo neutrousil. S blížícím se koncem přišla změna, najednou za každou drobnost poděkoval. Škoda, že to nedělal dřív. Změny, která nastala si vážím, mohl odejít v klidu doma obklopen rodinou,“ říká Hana.

Byl to čas smutku, i když původně měl být naplněn radostí. Už rok probíhaly přípravy na svatbu nejmladší dcery. Datum svatby se blížilo v době, kdy se stav pacienta prudce horšil. Bylo zřejmé, že mu zbývají poslední dny. Pokračovat v přípravách nebo ne? Jendovým blízkým se zdálo nemístné a zvláštní chystat slávu v době jeho blížící se smrti.

„Celou situaci jsme probírali i s hospicovou psychoterapeutkou. Vysvětlila nám, že pro manžela děláme maximum. On ví, že není sám, ale doma se svou rodinou. Je vděčný za naši pomoc a přítomnost. A až přijde čas, všichni se s ním rozloučíme a půjdeme dál. On už se trápit nebude,“  vzpomíná na nelehké chvíle Helena. „Vše vyřešil sám Bůh, když manžela povolal šest týdnů před plánovaným termínem svatby.“ 

Pro rodinu byla možnost zůstat Jendovi nablízku velmi důležitá i proto, že přinesla smíření. „S manželem jsme se důstojně rozloučili. V kostele jsem si zavzpomínala na hezké chvíle, které nám život přinesl a za vše poděkovala. Jsem ráda, že jsme spolu díky péči hospice mohli být až do konce a já ho mohla do posledních chvil držet za ruku,“ uzavírá paní Helena.