Tříkrálový koncert 2018

1,8 milionu Kč

Děkujeme!

Pošlete DMS DCHB na 87777

Na pomoc lidem ohroženým existenční nouzí

Děkujeme!

www.darcovskasms.cz

Důvod pomáhat v sobě cítíte, nepotřebujete jiný argument

Důvod pomáhat v sobě cítíte, nepotřebujete jiný argument

Diecézní charita Brno vyhlásila sbírku na podporu lékařské péče v Kurdistánu. Proč právě v této zemi a proč v době, kdy negativní postoj k uprchlíkům nenechává klidným téměř žádného obyvatele ČR, se dozvíte z rozhovoru s koordinátorem humanitární pomoci Filipem Habrmanem a fotografem Richardem Boudou, kteří společně postiženou oblast navštívili a tuto misi, která umožní díky dárcům vybudovat kliniku a později i nemocnici, realizují. 

Proč zrovna Shingal v irackém Kurdistánu?

F.H.: Už v době, kdy jsme pomáhali v Řecku v rámci zdravotnické mise na pomoc uprchlíkům, jsem hledal informace, jak probíhá pomoc přímo v oblastech, odkud přicházejí lidé do Evropy. Náhodně jsem narazil na sociálních sítích na aktivity Shingala Azad, což v překladu znamená Svoboda pro Shingal. Je to česko - kurdská nezisková organizace. Mnoho jejich členů osobně bojovalo proti Islámskému státu. Předsedkyní a manželkou jednoho z hlavních členů je Češka, kterou však plně přijali za svou a je jedinou Jezídkou evropského původu na světě. Shodou okolností oba manželé přijeli na konci loňského roku do ČR a potkali jsme se. O všem však rozhodla cesta do samotného Kurdistánu. Navštívili jsme jednu z nejvíce postižených oblastí, 5 km od hranic s Islámským státem – město Shingal, kde se snaží vybudovat nové zázemí pro lékařskou péči a lidé se zde začínají navracet po tisících z okolitých hor a táborů, kde museli před 3 lety uprchnout.

Kdo jsou lidé, kterým Diecézní charita Brno bude pomáhat?

F.H.: Shingal, který byl v podstatě srovnaný se zemí, je jedno z nejstarších měst s velmi silnou jezídskou komunitou. Jezídi jsou etnikum, které se Islámský stát snažil zcela vyhladit, stejně tak, jako se pokouší podmanit si celé kurdské obyvatelstvo. Pomáhat budeme však všem bez rozdílu rasy a náboženství, kteří byly postiženi krutostí války. Především ženám, dětem, rodinám a zraněným. Buď byli vykoupeni z otroctví, kde museli čelit znásilňování či mučení, nebo byli nuceni žít v uprchlických táborech ve velmi tristních a provizorních podmínkách. V létě je v Kurdistánu téměř 50 stupů, v zimě kolem nuly.  Tito lidé se vrací nyní zpět do svého města, aby ho znovu mohli postavit doslova z holé země. 

Richarde, doprovázel jsi desítky aktivit a humanitárních misí Charity. Je tato podle Tebe jako nezávislého pozorovatele v něčem jiná?    

R.B.: Co se zahraničních projektů týče, Charita má za sebou spoustu práce. Osobně jsem byl na několika akcích v Ukrajině, Moldavsku, znám práci v Rumunsku. Vždy šlo o jednu a tu stejnou věc - pomoci lidem. A to je vlastně stejné i teď v Kurdistánu. U předchozích aktivit se však většinou jednalo o dopravu humanitární pomoci, o finanční podporu v místě. Kdybych to měl shrnout, práce v zahraničí byla velmi podobná práci, kterou Charita dělá u nás. 

Co vnímám naprosto výjimečný je nyní rozsah a dopad celého projektu. Vlastně celou velikost jsem si začal uvědomovat už na cestách do Řecka, kam Charita vysílala mediky a lékaře. Najednou to nebylo jen o tom něco někam dopravit a předat, ale byla to systematická lékařská pomoc. Teď si ale představte, že se najednou ocitnete v zemi, kde před nedávnem zuřily boje a víte, že dokumentujete místa, o kterých mluvili lidé, jež jsem potkával na tzv. Balkánské cestě, jako o svém domově. Vidíte tisíce těch, kteří si jen před pár lety spokojeně žili v nádherném městě, jak po napadení ISIL musí žít vysoko v horách ve stanech. A cítíte, že pokud by se věc podařila, tito lidé by najednou měli další důvod zůstat. 

Proč právě podpora v oblasti lékařské péče?

F.H.: Důvodem jsou především předchozí zkušenosti z Balkánské cesty, kde jsme zajišťovali kromě základní materiální pomoci také dodávky zdravotnického materiálu nebo léků. Do řeckých Atén jsme pak vysílali studenty LF MU doplněné lékaři s mnohaletou praxí. Pokud v místě vznikne zdravotní péče, bude to signál pro mnohé lidi, že se mohou vrátit. Laicky řečeno, když budou ve městě lékaři, lidí začnou vnímat, že je tam bezpečno a přestanou se bát, nebo dokonce utíkat tisíce kilometrů daleko. Budeme tak přínosem nejen odborným, ale především lidským pro znovuobnovení života místní komunity.   

Jaký je Tvůj dojem, Filipe, ze setkání s Kurdy během nedávné monitorovací cesty?

F.H.: Překvapilo mě, že Kurdové neznají pojem krádež. Absolutně mezi sebou nekradou. Pokud by totiž někdo někomu něco ukradl, celé společenství tamějších lidí by ho úplně vyobcovalo. I proto jsem cítil, že pokud budeme směřovat finanční dary do podpory humanitárních aktivit v této zemi, bude to záruka, že se nijak nezneužijí nebo neztratí. Podotýkám, že kurdská armáda, které se říká Pešmergové, jsou převážně Jezídé a křesťané. V zemi je také mnoho muslimů, kteří pomáhají zachraňovat nejen své etnikum, ale také Jezídy i křesťany před Islámským státem. Kurdistán má cca 5 milionů obyvatel a hostí asi 1,6 milionu uprchlíků. To je více než přišlo během posledních dvou let do téměř celé Evropy. 

Richarde, ty jezdíváš opakovaně na expedice do Iránu, tedy do sousední země Kurdistánu, jsou skutečné lidé v této části země jiní?

R.B.: Všude na světě jsou lidé, kteří vám rádi pomohou a všude jsou i takoví, kteří vám nejen že nepomohou, ještě vám dokonce ublíží. Tak to vnímám i z jiných koutů světa, které jsem navštívil. Lidé, které jsem potkal při výpravách do Íránu, byli pohostinní a milí. Rádi se s vámi rozdělili o příbytek a jídlo. Problém vězí pochopitelně v politice, a na tom jsme se s Peršany při důvěrných hovorech shodli. Peršané ve své podstatě mají stejný problém s radikálními Araby jako Kurdové. Oba národy, jak Peršané tak Kurdové, jsou neskutečně hrdí. Jenže do hry se dostávají jiné věci než lidské osudy – ropa a zájmy mocností. Tím se dostáváme do začarovaného kruhu. Na základě nějakých nepřesných informací od lidí, kteří mají potřebu se k tomu vyjadřovat, aniž by věci opravdu porozuměli, dokonce třeba ani v regionu nebyli, si vypěstujeme předsudky k tomu či jinému etniku. To je ostatně bolest celé dnešní doby.

Bude klinika a nemocnice v bezpečí, pokud dárci přispějí na její podporu?

F.H.: Předtím v Shingalu fungovali tři nemocnice s velmi dobrou pověstí. V osudný srpnový den 2014, kdy město dobil Islámský stát, bylo vše vypáleno a zničeno. Stalo se tak ale jen proto, že město zastihli nepřipravené a obyvatelé nebyli vyzbrojeni. Své město však Kurdové v listopadu 2015 získali zpět. Hranici, která je sice jen pár kilometrů střeží neustále Pešmergové. Pokud by mělo opět město padnout, to by raději padli sami. Kurdové mají pověst velmi zdatných bojovníků, kteří Islámskému státu velmi viditelně odolávají. Samozřejmé záruka není nikdy stoprocentní, ale i přesto to není důvod, abychom pomoc vzdali.      

Proč si myslíš, Filipe, že je potřeba pomáhat také v zahraničí? Je přece dost lidí, kterým by měla Charita sloužit zejména u nás.

F.H.: Ale já úplně souhlasím, aby se pomáhalo především u nás. To přece Charita dělá. Jen Diecézní charita Brno slouží přes 50 tisícům potřebných ročně prostřednictvím 130 služeb v regionu. Sám vedu mimo jiné projekt Textilní banky a šatníku pro lidi v nouzi. Ale přesto si myslím, že nejde zavírat oči předtím, co se odehrává jinde, a splatit to, že jsme součástí té bohatší části světa. Nemyslím si, že je dobré být ke zbytku planety lhostejní. Týká se nás to už jen tím, že uprchlíci do Evropy nyní přicházejí. A já si také myslím, že by bylo lepší, kdyby mohli zůstat ve své domovině. Tato sbírka je zcela konkrétní způsob, jak se na tom aktivně podílet.   

Jaké jsou Tvé osobní zkušenosti s vedením misí, co je na nich nejtěžší?

F.H.: Podílel jsem se na misích v Africe nebo v Indii. Pracuji v této oblasti již více než 12 let. Nejtěžší na nich je nepřipustit si lidské utrpení úplně k tělu a zároveň se neproměnit v necitlivý stroj. To se mi stalo před 8 lety v Indii, a proto jsem musel na plný úvazek skončit. Už jsem to bral jako rutinu a stával se úplně otupělý. Proto jezdíme na delší čas pak domů, abychom si odpočinuli. Slyšel jsem velmi pohnuté životní příběhy také v Kurdistánu. Potkal jsem například dvě jezídské dívky jen dvě hodiny po vykoupení z otroctví Islámského státu, kde byly několik let každodenně znásilňovány a týrány. Jejich děti i manželé byli před jejich očima zabiti. Není to vůbec dobrý pocit, ale pokud by mě pohltil a zdrtil, nebyl bych pro misi vůbec užitečný a nemělo by moje působení žádný přínos. Takže nejtěžší je se asi se z toho nezbláznit. 

Filipe, kdybys měl uvést tři velmi stručné důvody, proč by se čeští dárci měli zapojit do sbírky, které by to byly?

F.H.: Prvním důvodem je, že díky tomu, že společně podpoříme zdravotní péči v Shingalu, více než dvousettisícové komunitě v jeho okolí poskytneme další důvod zůstat a vybudovat si znovu domov. Druhý důvod je, že budeme zaměstnávat místní lékaře a zdravotníky, nikoliv tam aktivovat lékaře od nás. Dáme tak práci dalším kvalifikovaným lidem, kteří se budou moci vrátit ke své profesi a být znovu užiteční. A poslední důvod je obyčejná lidská solidarita. Tedy obyčejný pocit lidskosti, pro který nepotřebujete žádný další odůvodnění nebo argument.

Oba máte rodiny a děti. Co Tebe, Richarde, navzdory tomu nutí jezdit do ne zcela bezpečných oblastí a svědčit fotografováním o tom, jak můžeme světu pomoci?

R.B.: Nebezpečný je i jet do Prahy po D1, nebo přejít ulici po přechodě. Nevím jak moc to má něco společného s rodinou a dětma. Svědčit o něčem může pomoci rozšířit lidem obzory nad rámec běžně dostupných informací. Ukázat, že i tam, kde není vůle medií, mocností nebo já nevím koho, jsou lidé, kteří potřebují pomoci. A vzhledem k tomu v jakém blahobytu si tu žijeme my, máme možnosti lidem v těchto oblastech pomoci.

Ivana Němcová,
ivana.nemcova@brno.charita.cz
tel. 731 800 862