6. října 2026
Aktuálně
Za okny leží tichá zimní krajina. Sníh kolem Domamile drží, i když je přes den kolem nuly. Cesta k hájovně Kopcových bývá v těchto dnech spíš pro trpělivé řidiče než pro ty, kdo spěchají. Sem už několik měsíců zajíždí tým Domácího hospice sv. Zdislavy. Uvnitř stavení jej obvykle přivítá sehraná trojice: pan a paní Kopcovi a vnučka Klaudia, která tu tráví většinu času.
Josef Kopec, ročník 1942, se narodil v hájovně nedaleko odtud. Otec hajný, maminka v domácnosti, válka všude kolem. Rodiče pomáhali parašutistům, riskovali životy celé rodiny, ale vnímali, že je potřeba něco udělat.
Jaro 1987: Černobyl s Danou Drábovou
Josef vystudoval fyzikální a jadernou chemii na ČVUT v Praze. Postupně se stal součástí širokého týmu odborníků, který budoval československý jaderný program, dodnes ve světě velmi respektovaný. V 80. letech se podílel na uvádění Jaderné elektrárny Dukovany do provozu a vedl odbor dozimetrie. Rovněž školil nováčky, auditoval a jezdil do zahraničí. Rok žil ve Finsku a na projekty dohlížel i jinde ve světě. Například na jaře 1987 vedl tým, který v Černobylu monitoroval situaci rok po havárii. Tehdy poprvé pracovně potkal mladou Danu Drábovou. Sama několikrát řekla, že právě tato zkušenost byla určující pro její další profesní směřování.
Pan Kopec s manželkou Jarmilou vychovali dvě děti, část života strávili na Slovensku. Na důchod se vrátili domů a koupili starou hájovnu, kterou si upravili podle svého. Prostě dům, v němž žijí lidé, kteří mají rádi les, světlo a jednoduchost. Inspirace Finskem je patrná na každém kroku. Josef tu hrával na housle, chodil do lesa, byl aktivní v myslivosti i v obecním zastupitelstvu.
Čas navíc
Zlom přišel s věkem, když se přidaly další diagnózy a k nim onkologické onemocnění. Dnes nemoc postupně uzavírá možnosti. Do hospicové péče se dostal ve chvíli, kdy v nemocnici jasně řekli, že léčba už nepovede k uzdravení. Vysvětlili, že existuje Domácí hospic sv. Zdislavy Třebíč. Josef chtěl domů. Jakmilese mu přání vyplnilo, progrese zdravotního stavu se zpomalila. Získal čas navíc.
Vnučka Klaudia pracuje na dálku jako manažerka v IT a přirozeně se stala hlavní pečující osobou. Za mobilní hospic je vděčná. Jeho pracovníci nastavili plán péče a upravili medikaci; sestřičky několikrát týdně jezdí na kontroly. „Máme jistotu a nejdeme naslepo,“ říká Klaudia.
„Nechme mu poslední svobodu“
„To, že se mám 24 hodin denně s kým poradit, že mám pohotovostní telefonní číslo, že kdykoli přijedou, jsou vlídní, je strašně důležité. Mít krytá záda mi dodává klid,“ vysvětluje. Babička podle jejích slov občas manžela přepečovává, chce mu dopřát jen to nejlepší, i když on zrovna odporuje. „Ale já vždycky říkám: Onuž nemůže skoro nic, nechme mu poslední svobodu, umožněme mu říct ne, když něco nechce.“
Pro vnučku to mnohdy bývá nápor, ale zároveň jde o jasnou volbu. „Tito dva úžasní lidé mi odmalička poskytují takové zázemí, že je pro mě přirozené být s nimi i teď. Občas si popláču. Někdy se i trochu chytneme, protože to není lehké pro nikoho. Ale naprosto zásadní je skutečnost, že jsem s nimi. Žebříček hodnot se mi skládá jinak, než jaký by byl bez této odžité zkušenosti,“ je přesvědčená.
„Smrt k životu patří. Jako jedna z mála věcí se týká úplně každého a nemá se tabuizovat,“ dodává otevřeně.
Za okny hájovny úřaduje ladovská zima. Uvnitř je opravdový domov. A Josef je stále jeho součástí.
V listopadu 2025 zaznamenala HANA JAKUBCOVÁ
Foto: Soňa Procházková
