15. dubna 2022 30 let pomoci

Biskup Vojtěch Cikrle: „Udělat něco dobrého přináší i radost, která dává hodnotu našemu životu.“

Do velké charitní rodiny patří také biskup brněnské diecéze Vojtěch Cikrle. Charitě je oporou od samého začátku, tedy dlouhých třicet let. Povzbuzuje její pracovníky i dobrovolníky v jejich poslání a občas s nimi vyjíždí také do terénu k lidem v nouzi. Kromě mnoha setkání s potřebnými má za sebou i nejednu pernou chvíli, třeba po ničivých povodních nebo v zemích, kde vládne bída a chybí lékařská pomoc. Za jeho podporu velmi děkujeme.

Kdy jste se poprvé setkal s Charitou?

S charitním duchem, i když jsem tehdy nevěděl, co přesně to znamená, jsem se setkal už ve svých třech letech.  Můj tatínek v té době skončil jako politický vězeň v komunistickém lágru na jedenáct let, a maminka - bez prostředků a se třemi malými dětmi - mohla žít jen díky charitnímu cítění druhých lidí ve farnosti. Tutéž skutečnost zažila i rodina mého strýce, maminčina bratra, který byl také z politických důvodů odsouzen na deset let.  A další vzpomínku mám z opačné strany – když mi bylo kolem devíti let, sváděl jsem velký vnitřní boj, když jsem od někoho dostal vysoký obnos peněz. Dodnes tu dvacetikorunu vidím před sebou. Nakonec jsem se rozhodl, že ji pošlu hendikepovaným do velehradského Vincentina a pamatuji si i to, jak velkou radost jsem měl z toho, že jsem dokázal udělat něco dobrého pro druhé.

Co pro Vás osobně znamená obnovení činnosti Charity?

Charitní smýšlení má své kořeny už v příkazech Starého Zákona, a jako reakce na poznané Boží milosrdenství patří neoddělitelně k podstatě církve. Když padl totalitní režim, bylo jen otázkou času, kdy a jak k obnově Charity dojde.

Už od apoštolských dob jednala církev jako společenství lidí podle Božího přikázání lásky k bližnímu. Postupně zakládala dobročinné ústavy, útulky, špitály a mnohé jiné služby potřebným, především v rámci řeholních řádů a kongregací, jejichž členové se zavázali konat skutky milosrdenství jako svůj životní úkol. Svatý Vincenc z Pauly, který žil v letech 1581 až 1660, je všeobecně považován za patrona Charity a za zakladatele moderního pojetí charitativní činnosti. V tomto pojetí nedělá každý všechno sám, jak to dokázali charismatičtí světci svatý František z Assisi, svatá Klára, svatá Anežka Česká, svatá Zdislava a mnozí další, kteří jsou stálými vzory této služby. Svatý Vincenc lásku toužící pomáhat potřebným institucionalizoval, a tak umožnil lépe využít individuální schopnosti každého, kdo byl ochotný se zapojit do služby milosrdné lásky ve službě potřebným. Přestože nenapsal žádnou knihu ani příručku, dá se říci, že svatý Vincenc z Pauly byl prvním novodobým charitním pracovníkem.  

Jaká byla Charita před 30 lety a jaká je teď?

Za třicet let se z amatérských začátků v jedné malé kancelářské místnosti s jedním telefonem na jednom pracovním stole stala vysoce profesionální svébytná a uznávaná organizace.

Jaká je Vaše úloha ve vztahu k Charitě?

Těžiště práce biskupa je nést odpovědnost za určitou část církve a starat se o ni. Mimo jiné to přináší povinnost pečovat také o řadu jí zřízených dalších církevních organizací, například právě o Charitu, která je z nich největší a pomáhá lidem na celém světě způsobem, jakým nemohou pomáhat jednotlivci, často ani farnosti.  Pravidelně se potkávám s ředitelem a prezidentem Diecézní charity Brno. A také s vedoucími pracovníky i dobrovolníky oblastních Charit, které zaštiťuje Diecézní charita Brno. S výjimkou nynějšího koronavirového období trávím každého čtvrt roku jeden den v nějaké oblastní Charitě na pastorační návštěvě, během které objíždím její zařízení, povídám si s pracovníky, dobrovolníky i klienty, a mívám potom pravidelné přátelsko-pracovní posezení s řediteli Charit. Mimo to se s charitními pracovníky pravidelně setkáváme o adventu, a také při nově založené tradici Pouti Charity.

Neodpustím si na závěr malou perličku: Nevěřili byste, jak často musím stále vysvětlovat a odpovídat novinářům na otázky typu: „Charita pomáhá (uprchlíkům, potřebným, postiženým...), ale co pro ně dělá vaše církev?“

Vzpomenete na nějakou událost, která Vás osobně velmi zasáhla?

Takových událostí bylo hodně – různě postižení lidé, povodně, tornádo, bolestné události u nás i ve světě, které byla naše Charita okamžitě připravena řešit a účinně pomáhat.  Viděl jsem rozbořené domy, promáčené lidi i pokoje, děti v bídných podmínkách… Mezi těmi všemi je přece jen jeden zážitek, který mne stále provází.  Před řadou let vybuchla v Černobylu atomová elektrárna a zamořila celou Evropu radioaktivním spadem. Zdravotně to poškodilo tisíce lidí zvlášť na Ukrajině. Naše Charita pro tamější postižené děti organizovala prázdninové pobyty v České republice. Když pracovníci Charity potřebovali zajistit pro černobylské děti ubytování a krátkodobý pobyt v rodinách, udělali tuto zkušenost: V rodinách s jedním dítětem to byl problém. „No, my doma vlastně nemáme místo, kam bychom někoho dali, u nás to nepůjde,“ říkali mnozí. Rodiče se dvěma dětmi byli vstřícnější: „Tak snad by se nám mohlo podařit někde jedno dítě ubytovat...“ A rodiny, které neměly ani peněz, ani místa nazbyt, které měly třeba čtyři děti, ochotně k sobě domů přijaly další čtyři. Ani se kromě jídla o ně nemuseli moc starat. Děti si spolu hrály, stavěly si na zahradě stan a během krátké doby k sobě měly blízko. Pracovník Charity, který potom objížděl všechny tyto rodiny a svážel autobusem černobylské děti k cestě zpět domů, mi pak říkal: „Nikdy jsem neviděl tolik chlapů brečet jako ty naše tatínky, kteří se loučili s černobylskými dětmi...“  Udělat něco dobrého přináší i radost, která dává hodnotu našemu životu.  Neplatí to o Ukrajině a jejích obyvatelích těchto dnů ještě více?

Jaké okamžiky byly pro Vás radostí?

Takové, ve kterých jsem viděl radost, víru, vděčnost a vnitřní pokoj druhých. Nebo když jsem viděl, že charitní pracovníci i dobrovolníci dělají, co je v jejich silách, často bez ohledu na svůj osobní život, bez vidiny velkých finančních odměn, nezištně, láskyplně… Lidé, kteří potřebují pomoc, jsou dětmi stejného Otce jako my. Jsme jejich bratři a sestry. Dalo by se také říct, že pomáhat druhým je naším úkolem.  „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili,“ říká Pán Ježíš. A co pomoc druhým dává těm, kteří pomáhají? Zeptejte se těch už zmíněných brečících chlapů, kteří se něčeho zřekli, aby mohli udělat něco pro druhé. Byl to pro ně životní zážitek a nezapomenutelná zkušenost.