14. července 2022
Pomoc po tornádu
„Když se to začalo řítit a bortit, tak první, co mě napadlo, bylo: Co teď budu dělat? Dvě děti na studiích a nemohoucí maminka. Nešly telefony, nebylo možné se dovolat. To bylo nejhorší. Vůbec jsme netušili, co se to děje, co se stalo. Když jsem vyšla ven, byla celá ulice zdemolovaná. Všichni vyšli ven, nikdo nemluvil, všichni jsme jen zírali a zírali.
Ulice, kde v Hruškách žijeme, na tom byla špatně. Více domů tam padlo, než zůstalo. Nám to vzalo hospodářské budovy, zahradu, humno, střechu, verandu a doufali jsme, že se alespoň obytná část domu zachrání. Statik ale doporučil demolici.
Měli jsme dům pojištěný dobře, ale za tu částku dnes nic nepostavíme. Na pomoc státu stále čekáme, ta se vyřizuje. Pomohly nám peníze z veřejných sbírek. Lidé z Charity jsou na obecním úřadě každé pondělí. Tam je najdeme a můžeme přijít, třeba i pro radu, a víme, že na to nejsme sami.
Brzy po tornádu nám jedni lidé z Dolních Bojanovic poskytli k bydlení dům v Prušánkách. Zadarmo, než si zařídíme svoje bydlení. Nevím, jestli je vůbec možné dostatečně jim poděkovat.
Začali jsme stavět, ale ještě nemáme ani základovou desku. Dokud budou finance, tak budeme stavět, až nebudou, tak nevím. Teď je nešťastná situace, všechno se zdražilo. Peníze jen letí a zdaleka nemáme vyhráno. V obci se hodně buduje, ale je před námi ještě hodně práce a teď to vše teprve na lidi doléhá.
Já jsem nevěděla, jak všem poděkovat, tak jsem poprosila pana faráře, aby odsloužil mši za lidi, kteří nám tolik pomohli.
To, že se lidi semkli, bylo východisko z naprosto beznadějné situace. Jsme za to moc vděční. Všem přeji, aby se jim nikdy nestalo to, co nám.“
Paní Věra, Hrušky