Historie Charity

Prameny charity

Obraz a vzor nového chápání vztahu k trpícímu člověku vidí křesťanství v osobě Ježíše Krista. Malomocní, slepí, hluší, chromí, jakkoli jinak nemocní, zarmoucení hladoví, zlým duchem posedlí, vnitřními vinami trýznění, lidé postižení nejrozmanitějším utrpením - se všemi cítil, všem pomáhal. Lásku k člověku učinil jedním ze základních kamenů svého učení. V jedné z nejvážnějších chvil svého života klade lidem na srdce, že to, jak se chovali k trpícím, rozhodne o jejich věčném osudu: Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království; které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězeni; a přišli jste za mnou. ...Skutečně, říkám vám: Co jste udělali pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří; pro mne jste udělali. (Mt 25,34-36.40) Když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají z čeho odplatit. Bude ti však odplaceno při vzkříšení spravedlivých. (Lk 14,1 3-14)

Jedno z nejkrásnějších podobenství v evangeliu, podobenství o milosrdném Samaritánovi, jasně ukazuje, že naším bližním je každý člověk. Židé, kterým Ježíš toto podobenství vypravoval, měli k Samaritánům nepřátelský vztah a nestýkali se s nimi. Láska, má-li být skutečnou láskou, neomezuje se jen na příslušníky vlastní rodiny, vlastního společenství, vlastního národa. Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů. Ti jej o všechno obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz, viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu, viděl ho, ale vyhnul se mu. Ale když jeden Samaritán na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem. Přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: Postarej se o něj, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet. (Lk 1 0,30-35)

Toto evangelní podobenství můžeme vnímat také jako určitou osnovu charitní pomoci, má-li být skutečně účinná.

Dějiny Charity – Charita za 1. republiky

Zřízení organizované Charity na Moravě umožnil arcibiskup Dr. Ant. Cyril Stojan. Věci se ujal P. Ludvík Antonín Bláha, kaplan na Svatém Kopečku u Olomouce. Na základě dotazníků P. Bláha sestavil statistický i historický přehled o významu a práci katolických řeholí, hlavně těch, které aktivně pracují na poli milosrdné lásky. Materiál zpracoval a poslal poslancům a vydal v populárně psaném, ilustrovaném spise Několik kapitol z dějin naší charity. Shromažďoval též fotografie dobročinných ústavů a výjevů jejich činnosti, svým nákladem dal zhotoviti diapozitivy a zahájil přednáškovou činnost po Moravě, hlavně na Olomoucku.

Arcibiskup Stojan byl jeho činností nadšen a usiloval zařadit charitativní činnost jako jednu z nejdůležitějších složek církve do programu veřejného života církevního. P. Bláha referoval o charitativní činnosti na kněžských poradách. Na jaře r. 1921 uspořádal v arcibiskupském semináři první výstavku katolické Charity s diagramy a přehledy, spolu s ukázkami činnosti jiných konfesí (Armáda spásy, YMCA, Českobratrská církev atd.).

Porady byly impulsem k prvním počátkům organizace Charity i v diecési brněnské a na nich poznal P. Bláha svého budoucího dlouholetého spolupracovníka v provádění charity praktické P. Jana Stavěla, pozdějšího olomouckého světícího biskupa.

P. Bláha se zabýval stále intenzivněji otázkami Charity, zahájil obšírnou korespondenci se všemi katolickými ústavy, hlavně na Moravě, přednášel, psal, sledoval odborné časopisy (domácí i cizí) zabývající se sociální péčí. O prázdninách cestoval a studoval organizaci charity ve Vídni, v Salcburku, Insbrucku a Celovci a navštívil mnoho charitních ústavů.

V Olomouci se brzo nato ustavil Svaz Charity, jehož stanovy byly schváleny úřady 7. února 1922. Ředitelem byl jmenován P. Ludvík Bláha. V kanceláři Charity ve Štefánikově tř. č. 5 se pilně shromažďoval materiál statistický a peněžité sbírky, z nichž byly podporovány katolické ústavy. Přicházelo také dosti chudých, ochrany potřebujících a bezradných a všem se dostalo ochotné, rychlé a vydatné pomoci.
Ředitel Bláha konal v té době velkou činnost propagační, hlavně přednáškami s diapozitivy, vydával letáky, psal do časopisů apod.

Charita v brněnské diecézi

30. března 1921 se v Brně sešli zástupci katolických spolků a založili Ústředí křesťanské charity jako odbočku spolku válečných poškozenců. Sdružení se scházelo jednou měsíčně a připravovalo půdu k utvoření diecézního Svazu Charity, jehož ustavující schůze se konala 14. března 1922. Prezidentem se stal P. František Saleský Bařina a ředitelem P. Jan Dvořáček, po něm P. Eduard Haiser, katecheta. Hned po založení Svazu ustavil několik odborů (finanční, organizační, právní), v nichž pracovali první nadšení pracovníci.

Pro kancelář Charity byly dány zdarma k dispozici vhodné místnosti a tato kancelář se stala střediskem nadšené a obětavé práce. Další ředitel P. Ludvík Bláha (který přišel z Olomouce) začal r. 1925 vydávat samostatný věstník Charity, měsíčník Za láskou. V něm byly také vytištěny výroční zprávy o činnosti obou Svazů (olomouckého a brněnského).

Oba diecézní Svazy hned po svém zřízení podporovaly zakládání nejmenších organizačních jednotek Charity: farních odborů, takzvaných Ludmil“. Byly zakládány proto, aby byla Charita propagována do nejširších vrstev lidu ve farnostech a obcích, a také aby byl utvořen základ k organizaci Charity. Ludmily měly právní subjektivitu a zastupovaly farnost při styku se státními a veřejnými úřady sociální péče. V roce 1929 napočítáme v brněnské diecézi 98 takových Ludmil; pracuje v nich 4 121 dobrovolníků, kteří toho roku vykonali 2 236 návštěv u nemocných; díky Ludmilám je pravidelně podporováno 2 638 chudých (v r. 1938 už to bude 4 843 osob). Do charitního díla je však zapojeno dalších asi 250 far, kde Ludmila nebyla založena - reálná čísla by tedy byla mnohem vyšší. Navíc při mnoha kostelích existují Konference sv. Vincence z Pauly, které se zabývají dobrovolným ošetřováním chudých (dnes bychom řekli ošetřovatelskou a pečovatelskou službou). Farní odbory zřizovaly a staraly se o farní chudinské ústavy a chudinské nadace.

Charitě na Moravě i v Československu dostalo se uznání i na fóru mezinárodní Charity, když na mezinárodním sjezdu charitní práce v Amsterodamu r. 1927 byl jmenován P. Bláha stálým místopředsedou Mezinárodního Svazu charity (Unio Caritatis internationalis), se sídlem ve Švýcarsku.

V témže roce odešel z brněnského Svazu Charity ředitel Bláha a novým ředitelem se stal dosavadní sekretář Leandr Brejcha z Olomouce.

28. září 1928 byla utvořena celozemská jednotka pro nový útvar země moravsko-slezské: Zemské ústředí Svazů charity v zemi moravsko-slezské, jehož sídlo bylo v Brně a ředitelem Leander Brejcha. Z popudu Charity moravské byl téhož roku vytvořen celoříšský celek Charity v ČSR: Říšské ústředí Svazů charity v ČSR, jehož předsedou byl jmenován biskupskou konferencí předseda olomouckého Svazu biskup Jan Stavěl.

10. října 1929 došlo ke společné úmluvě Zemského ústředí charity, Zemské péče o mládež, Československého červeného kříže a Masarykovy ligy proti tuberkulóze o spolupráci na poli sociálním a zdravotním.

Oba Svazy - olomoucký i brněnský - se zúčastnily výstavy soudobé kultury v Brně roku 1928, kde byla na dvou místech malá exposice diagramů práce Charity. Vrcholným bodem propagační činnosti se stala jubilejní výstava charitativní činnosti v celé republice, pořádaná v létě roku 1929 v sále sester voršilek v Praze, již oba Svazy obeslaly nádhernou expozicí fotografií ústavů, map, statistik, diagramů a praktické práce chovanců.

Jubilejní výstava symbolicky uzavřela poklidné desetiletí, během něhož Charita vyrostla v mohutnou organizaci s rozsáhlou sítí dobročinných center a služeb. Hospodářská krize na přelomu 20. a 30. let postavila Charitu, stejně jako celou společnost, před nové, akutní úkoly. Pokusme se shrnout, jak vypadala Charita v brněnské diecézi v onom přelomovém roce 1929.

Pod správu Svazu Charity v Brně spadá množství sociálně-zdravotních ústavů, které provozují většinou církevní řády a kongregace. Jejich počet a šíře záběru se dnes zdají opravdu neuvěřitelné: v brněnské diecézi pracuje 11 dětských opatroven, 6 sirotčinců, 3 ústavy pro nevidomé, 2 pro slabomyslné, 2 starobince, 6 chorobinců, učňovský ústav, několik ozdravoven, útulky pomocnic v domácnosti atd. V období hospodářské krize se k nim přidají polévkové ústavy, ústavy pomáhající nezaměstnaným a chudým studentům. Brněnský Svaz vydržuje samostatně ozdravovnu pro ženy a dívky v Dalečíně, polévkový ústav a podomní ošetřování chudých nemocných v Batelově a od r. 1934 útulek pro mravně ohrožené dívky na Kamenné ulici v Brně (dnes nově otevřený Domov pokojného stáří).

Mezi řeholní řády a kongregace, provozující charitní zařízení, patřili milosrdní bratři, milosrdné sestry III. řádu sv. Františka - brněnské, sestry Notre-Dame, těšitelky, cyrilometodějky.

Vlastní činnost brněnského ústředí Svazu však spočívala v jednání se státními úřady, v koordinaci zdravotně-sociální pomoci a v propagaci. Ředitelská kancelář poskytovala všem charitním složkám informační servis, konala osvětovou činnost, organizovala množství přednášek se světelnými obrazy. Za připomenutí jistě stojí měsíčník Za láskou, který r. 1933 vycházel v nákladu 3000 výtisků, a dále účast na výstavě Svazů charit v r. 1935 v Praze (charitní expozice tehdy zaplnila 30 prostorných sálů v Clam-Gallasově paláci). Brněnský Svaz zajišťoval také proslulé veksly - prázdninové výměny dětí, při kterých se mohly naučit němčině, resp. češtině. Ve 30. letech bylo jednou z hlavních aktivit Svazu budování ošetřovatelských stanic, kde našla zázemí bezplatná zdravotní služba chudým nemocným.

Ve výroční zprávě brněnské Charity za rok 1928 čteme: Kancelář v Brně nebyla jen ústřednou práce teoretické (papírové), nýbrž byla činna prakticky a vykazuje účinnou pomoc chudým a trpícím. Svaz Charity v Brně má zařízenu samostatnou akci chudinskou pro Velké Brno. Kancelář na Biskupské 7 navštěvovalo skoro denně mnoho osob pomoci potřebných nejrůznějšího věku, povolání, náboženství a národnosti. Zejména ve středy a pátky, kdy se vydávají pravidelně podpory, dostoupil počet chudých 100 až 200. Pomoc se týkala se všech potřeb nutných k životu. (FOTKA)

Přímé akce na podporu chudiny nabyly na významu v období hospodářské krize ve 30. letech. Např. v roce 1932 stávalo před kanceláří Svazu denně až 3 000 prosebníků. Nezaměstnaným byly poskytovány viktuálie (strava), otop, léky, ošacení, placeny byty, opatřováno zaměstnání či intervenováno u úřadů. V brněnském ústředí vznikl chudinský odbor, který pohlcoval téměř všechny finanční prostředky Svazu. Zmírněním bídy nezaměstnaných se kupodivu zabývalo i brněnské policejní ředitelství, s nímž Charita uspořádala společnou vyživovací akci. Při další, tzv. chlebové akci v r. 1934 bylo poděleno 3 789 osob: ženatí dostávali po dvou chlebech týdně, svobodní po jednom. R. 1935 přijímalo chlebenky (poukázky na 1 pecen chleba) více než 1 600 lidí každý týden. Ještě v roce 1936 nalil polévkový ústav na Falkensteinerově (dnešní Gorkého) ulici v Brně potřebným skoro 38 tisíc porcí polévky. Po celá 30. léta podnikala Charita také velké vánoční nadílkové akce a akce ošacovací.

A odkud Charita čerpala prostředky na tak rozsáhlou činnost? Státní či veřejné subvence tehdy takřka neexistovaly, nebo jen ve velmi omezené míře. Hlavním zdrojem příjmů byly sbírky, almužny a drobné milodary lidí, kteří byli často sami chudí. K majetnějším mecenášům brněnské Charity se počítala zvláště Cyrilo-Metodějská záložna (přispívala ročně 25 000 Kč) a klášter augustiniánů na Starém Brně. Říšské ústředí v Praze dále pořádalo charitní loterie a také se prodávaly dobročinné známky a zápalky Svazů Charity.

V roce 1930 byla v Lussingrande v italské Adrii vybudována přímořská ozdravovna katolické Charity; šlo o prostorou vilu s celým zařízením a velikou zahradou. Po nezbytných úpravách byl zahájen provoz dne 20. května 1930. Spolu s ředitelem se o ozdravovnu, jež byla nazvána Charitas, staraly tři milosrdné sestry O. S. F. z Prahy. Město Lussingrande, píše se v dobovém propagačním materiálu, leží na ostrově Lošín (italsky Lussin) v Jaderském moři, na jih od Istrie. Je to lázeňské město a během zimy poskytuje útulek všem těm, kdo nesnesou zimní mlhy a deštivé počasí. V létě je prvotřídním přímořským místem pro léčení a odpočinek v modrojasném moři nebo na teplém jižním slunci.

Dějiny Charity za nacistické okupace

Doba nacistické okupace znamenala pro Charitu do jisté míry omezení její činnosti, avšak objevily se nové potřeby pomoci, zejména pomoc uprchlíkům a dětem, kteří přišli ve válce o rodiče.

Ve výroční zprávě brněnského Svazu Charity z roku 1939 se píše: Hlavním naším úkolem jest péče ústavní, t. j. zakládání, vydržování a podporování sociálně charitativních ústavů. Naší snahou jest, zachytiti co nejvíce dětí osiřelých, zanedbaných, slabomyslných a umístniti je do odborných ústavů, kde se jim dostává pečlivé výchovy a zaopatření, takže se stávají řádnými členy lidské společnosti.

Z vlastních prostředků tehdy vydržoval brněnský Svaz Charity tyto ústavy:

  • Útulek pro mravně ohrožené dívky v Kamenné ulici v Brně, který spravovaly školské sestry.
  • Opatrovnu pro děti, současně polévkový ústav a ústav pro ošetřování chudých nemocných v Batelově v péči sester sv. Rafaela z Moravce.
  • Polévkový ústav v Novém Domově.

V celé diecézi pak fungovaly další 42 ústavy, spravované většinou řeholními řády, které Charita dle svých možností podporovala: dětské opatrovny, sirotčince, ústavy pro studující mládež, nevidomé a slabomyslné, starobince, chorobince, učňovský domov, ozdravovny, nemocnice a ústavy zprostředkování práce.

Chudinský odbor zaměřený na přímou podporu chudiny vznikl již dříve v dobách těžké nezaměstnanosti. Nyní uděloval podporu v potravinách, poukázkách na nákup potravin a poukázkách na obědy. V hotovosti se poskytovaly podpory na léčení a léky, cestovné a placení činží. Byly organizovány sbírky šatstva a obuvi a tyto věci se pak rozdávaly potřebným, čehož se velmi aktivně účastnily farní odbory - Ludmily.

Pokračovala ošetřovatelská a zdravotní služba v rodinách chudých nemocných, od roku 1942 dle nových směrnic ministerstva vnitra. Svaz Charity v Brně byl pověřen vyvařováním pro dospělé ve vnitřním městě a ošacováním dospělých ve Velkém Brně a okrese Brno-venkov. Další oblastí byla pomoc uprchlíkům, kteří byli podporováni zejména potravinami a šatstvem.

Nacistický totalitní režim měl zájem o soustředění veškeré dobročinné a sociální péče, aby ji mohl lépe kontrolovat. Bylo proto vytvořeno pro celý Protektorát Národní ústředí sociální a zdravotní péče v Praze, v kterém byly zahrnuty jak všechny složky katolické Charity, tak také ostatní dobročinné organizace. Katolická Charita byla v té době nejrozvětvenější a měla největší počet dobrovolníků. Došlo také k soustředění všech sbírek a jejich pořádáním byla pověřena Národní pomoc.

V roce 1942 byla založena výnosem ministra Moravce Sociální pomoc v Protektorátu Čechy a Morava. Jejím úkolem bylo soustředit českou dobrovolnou sociální péči a prostředky k ní potřebné. Stávající dobročinné organizace zůstaly zachovány, byla však vybudována rozsáhlá síť pověřenců a jejich spolupracovníků. V rámci Charity došlo k pevnějšímu hierarchickému uspořádání a posílení pražské centrály. Postupně byla omezována samostatnost místních složek a Charita musela bojovat, aby byla zachována její činnost v plném rozsahu všech služeb a nebyl jí vytčen jen určitý pracovní úkol (např. péče o staré a postižené). Sociální pomoc chtěla převzít zejména ústavy pečující o mládež a podřídit je nově vzniklému Kuratoriu pro výchovu mládeže. Přes všechny potíže Charita uhájila své postavení a pomáhala tam, kde to považovala za potřebné. Její činnost podstatně omezil až komunistický režim, který právě sbíral síly k rozhodujícímu úderu. Co se nepodařilo nacistům, to bohužel dokázali komunisté.

Velkým problémem během okupace bylo získávání finančních prostředků, zejména na udržení provozu v ústavech. Po začlenění Charity do Sociální pomoci nemohla Charita konat veřejné sbírky, ale jen sbírky v kostelích, proto bylo stanoveno, aby sbírka na dobročinné účely Charity byla nejméně 4x do roka.

Před válkou se v Říšském ústředí Svazů Charit v Praze konala každý rok valná hromada. V letech 1940-42 se valné hromady z úsporných důvodů konat nemohly, charitní dílo to však neochromilo, protože tuto pomoc zajišťovaly místní složky Charity samostatně a ústředí jen koordinovalo jejich činnost. Brněnský Svaz Charity vydával každý rok výroční zprávu, ve které podával přehled své činnosti. Stačily vyjít výroční zprávy za rok 1939, 1940, 1941 a 1942, zpráva za rok 1943 již ve značně zredukované podobě (jen několik stran). Výroční zprávy z let 1944 a 1945 už chybějí úplně.

V roce 1938 zemřel předseda Říšsského ústředí svazů katolické charity v ČSR biskup Jan Stavěl a jeho nástupcem se stal metropolitní kanovník u sv. Víta v Praze Mons. Otto Stanovský. Roku 1942 byl zatčen a přechodně zastával funkci předsedy Eduard Oliva (1942-45).

Za okupace sídlila Charita v Brně v domě v Biskupské 7, stejně jako před válkou. V této době přišla brněnská Charita o některé své členy. V roce 1941 zemřel biskup Josef Kupka, horlivý podporovatel charitního díla v diecézi, a v roce 1943 zesnul kapitulní děkan Adolf Tenora, předseda Svazu Charity v Brně.

Dějiny Charity po válce

Poválečná doba byla dobou překotného vývoje a během několika málo let došlo k převratným změnám. Rok 1945 byl ve znamení euforie z osvobození, došlo k zestátnění půdy, domů, majetku Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců. Role státu se pomalu, ale jistě posilovala, což se brzy mělo dotknout i činnosti Charity. V charitních řadách mezitím panovalo velké nadšení pomáhat všude, kde bylo třeba. Objevila se také snaha získat pro charitní účely objekty (domky, vily, samoty), vhodné pro zařízení charitních ústavů, zvláště v horských krajích, jako ozdravovny pro děti i dospělé. Roku 1946 byla zrušena Sociální pomoc a Národní ústředí sociální a zdravotní péče a na místo toho zřízena nová organizace, s veřejnoprávní povahou a názvem Česká pomoc. Od 1. ledna 1946 vychází časopis Charita“ - čtrnáctideník v nákladu 15 000 výtisků. Pomoc Charity v této době lze rozdělit do čtyř oblastí:

Poválečná doba byla dobou překotného vývoje a během několika málo let došlo k převratným změnám. Rok 1945 byl ve znamení euforie z osvobození, došlo k zestátnění půdy, domů, majetku Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců. Role státu se pomalu, ale jistě posilovala, což se brzy mělo dotknout i činnosti Charity. V charitních řadách mezitím panovalo velké nadšení pomáhat všude, kde bylo třeba. Objevila se také snaha získat pro charitní účely objekty (domky, vily, samoty), vhodné pro zařízení charitních ústavů, zvláště v horských krajích, jako ozdravovny pro děti i dospělé. Roku 1946 byla zrušena Sociální pomoc a Národní ústředí sociální a zdravotní péče a na místo toho zřízena nová organizace, s veřejnoprávní povahou a názvem . Od 1. ledna 1946 vychází časopis "" - čtrnáctideník v nákladu 15 000 výtisků. Pomoc Charity v této době lze rozdělit do čtyř oblastí:

V rámci podpůrné péče se Charita snažila zmírnit následky války, a přispívala proto všem, kteří její pomoc potřebovali. Bylo rozdáno velké množství potravin, ošacení a obuvi a také peněžitých podpor. Na Štědrý den 1947 uspořádal Svaz Charity v Besedním domě v Brně večeři pro 300 chudých, které se zúčastnil i nově ustanovený brněnský biskup Karel Skoupý. Při vánoční nadílce 1948 bylo podarováno 160 osob. Pro repatrianty a dělníky vracející se z Německa zde byla pomocná akce Charitas.

Péči ústavní považovala Charita za těžiště své činnosti. Charitní ústavy byly vesměs válkou poškozeny, mnohé z nich za okupace zabrány, takže jejich uvedení do původního stavu si vyžádalo velikých obětí. Dík pochopení úřadů a neúnavné práci řádových sester a bratří mohly se ústavy věnovat ihned nebo krátce po osvobození svému poslání. Tisíce sirotků, opuštěných dětí, duševně nebo tělesně postižených, přestárlých a práce neschopných našlo v našich ústavech vskutku svůj druhý domov.

V letech 1946-48 sdružoval Svaz Charity v diecézi brněnské 55 ústavů, z toho 13 denních útulků, 7 dětských domovů, 10 internátů pro studující mládež, 2 učňovské domovy, 1 ústav pro mládež mravně narušenou, 3 ústavy pro nevidomé, 12 domovů pro přestárlé, 4 nemocnice a 3 ústavy pro slabomyslné. Z těchto ústavů vydržoval Svaz Charity v Brně 4 ústavy a 2 ústavy mimo Brno. Na ostatní ústavy, vydržované kongregacemi, přispívala Charita podle možnosti finančně nebo naturáliemi, zprostředkovala umístění chovanců, zastupovala ústavy u úřadů apod.

Ústavy rázu léčebného a ošetřovacího a také mateřské školky byly k 1. 1. 1949 zestátněny. Postupně se také začíná naplňovat snaha státu vybudovat státní chorobineckou a starobineckou péči a nahradit takto péči Charity.

Další charitní aktivitou byla zotavná péče o mládež. Zdravotní stav dětí ve městech, zvláště v Brně, nesl citelné následky nedostatečné výživy a strádání po dobu války. V úzké spolupráci s úřady a jinými institucemi se snažila Charita přispět co nejvíce ke zotavení těchto dětí. V letech 1947-1948 umožnila brněnská Charita více než 700 dětem pobyt v prázdninových zotavovnách. Roku 1947 bylo vysláno 12 brněnských dětí ohrožených tuberkulózou do Švýcarska. Pobyt na zdravém vzduchu, u vody a uprostřed lesů i vydatná strava měly příznivý vliv na upevnění zdraví i na osvěžení duševní.

Ošetřovatelská a zdravotní služba v rodinách (OZSR) patřila k nejvýznamnějším složkám charitní činnosti. Od Pomocné služby amerických katolíků dostala OZSR ambulantní vůz a při stanici OZSR Svazu Charity v Brně byla začátkem září 1946 otevřena ambulance, ve které byli chudí nemocní jednou týdně zdarma prohlédnuti a ošetřeni lékařem. V letech 1946-48 bylo ošetřeno 13 810 osob, vykonáno 207 016 návštěv u nemocných, 20 627 návštěv u lékařů, úřadů a v poradnách, 2 290 nočních služeb, obstaráno 587 převozů. V roce 1949 byla OZSR zrušena a přešla do působnosti Československého Červeného kříže.

Významnou roli hrála v poválečné době Pomocná služba amerických katolíků - War Relief Services National Catholic Welfare Conference (WRSNCWC). V letech 1946-49 poskytla tato organizace prostřednictvím pana Williama J. Sullivana, který zastupoval tuto organizaci a sídlil v Praze, všem potřebným v naší republice mnoho pomoci. Z této pomoci rozdělil Svaz Charity v Brně velké množství potravin, výživ pro kojence, konzerv, sušeného mléka, přikrývek a prostěradel, dětských výbaviček, bot a lékárniček. Velkou pomocí byla také dodávka velkého množství léků, zvláště těch, které se u nás nevyráběly. Pomoc potřebným byla také poskytnuta prostřednictvím subvencí UNRRA.

Z rozsáhlé všestranné činnosti je třeba zmínit pátrání po nezvěstných z války. Se značným pochopením u brněnských občanů se setkala akce ubytování vysokoškoláků r. 1948. Pěvecké sdružení MORAVAN uspořádalo v říjnu 1947 a 1948 koncerty ve prospěch katolické Charity. Rovněž spolek ZDISLAVA v Brně věnoval výtěžek svých dobročinných bazarů v prosinci 1947 a 1948 katolické Charitě. Po stránce propagační splnil své poslání stolní kalendář, vydaný s Arcidiecézní charitou v Olomouci.

V roce 1947 se objevila myšlenka zřídit v Brně vyšší charitní ošetřovatelskou školu v péči milosrdných sester z Grohovy ulice. Tato myšlenka nebyla realizována, uskutečnilo se však několik dvouletých ošetřovatelských kursů.

Po Únoru 1948 začaly události nabírat zcela jiný směr. 31. března 1948 byla zavedena národní správa do Ústředí Svazů katolické charity. Byl ustaven tříčlenný sbor národních správců: P. František Fiala, farář u sv. Jakuba v Praze, P. Josef Plojhar, ministr zdravotnictví, a P. Josef Klouček, arcibiskupský vikář a děkan na Kladně. Tito pánové byli povinni provést řádný soupis veškerého majetku, předat jej ministerstvu sociální péče a ve čtvrtletních lhůtách vykazovat hospodaření z obavy, aby činnost Charity nebyla zneužita politicky proti lidově demokratickému zřízení republiky.

Organizace Charity:

Předsedou Ústředí svazů katolické charity v Čechách a na Moravě (sídlo v Praze ve Sněmovní ul. č. 13) byl po smrti dr. Stanovského r. 1945 jmenován Edvard Oliva. Výnosem min. vnitra z 27. 1. 1949 pak byl změněn název na Česká katolická charita.

Zemské ústředí Svazů charity sídlilo v Brně na Pellicově 4 a mělo na starosti servis pro Charitu na celé Moravě a ve Slezsku: zastupovalo Ústředí Charity při jednání u úřadů, pečovalo o ústavy po stránce hospodářské a administrativně-právní a sloužilo také jako informační spojka mezi Ústředím a jednotlivými charitními složkami v krajích. V červnu 1948 bylo přejmenováno na Zemskou úřadovnu, po vzniku nových krajů a zrušení Zemského národního výboru v roce 1949 pak na Oblastní úřadovnu s působností pro kraj brněnský, olomoucký, jihlavský, gottwaldovský a ostravský.

Ke konci války byl dům v Biskupské 7 poničen nálety, a tak se Svaz Charity v Brně přestěhoval do Biskupské 3, od roku 1948 krátce sídlil ve Veveří 15, od 1. listopadu 1949 pak ve Veselé ulici č. 13 ve II. poschodí.

Dějiny Charity v období komunismu

Roku 1949 byly zestátněny léčebné a ošetřovací ústavy a činnost ošetřovatelské a zdravotní služby v rodinách přešla pod Československý červený kříž. České katolické charitě zůstaly jen ústavy azylové péče (tj. pro lidi staré a práce neschopné, chronicky nemocné, oligofreniky atd.).

V letech 1950-51 došlo k likvidaci katolických spolků (v Brně např. spolek Zdislava, Dobročinnost, Palestinský spolek) a jejich majetek byl postupně včleňován do Charity, aby tak stát soustředil veškeré aktivity církve do jediné, kontrolované organizace.

Sloučením Oblastní úřadovny a Svazu charity v Brně vzniká k 1. 1. 1951 Diecézní katolická charita (DKCH) Brno s okruhem působnosti pro Brněnský a Jihlavský kraj. Ředitelem DKCH byl Josef Žídek.

Úkoly DKCH v nové době byly zejména péče o ústavy a jejich budování, příp. adaptace přidělených objektů, likvidace zrušených ústavů a přesuny inventáře, plánování a rozdělování hmotného zásobování, pořádání porad, instruktáží a konferencí, evidence kostelních sbírek, likvidace spolkových domů a správa domovního majetku.

Původní charitní ústavy byly ústavy kongregační, tj. kongregace si samy tyto ústavy spravovaly a také obsazovaly. Formálně byly navázány na katolickou charitu jako členské (ve Svazu Charity v Brně). Charita se pak snažila získávat prostředky na vydržování a provoz ústavů. Nyní stát hradil téměř veškerou péči sám.

V letech 1951-59 spravovala Diecézní katolická charita v Brně tyto ústavy:

domovy důchodců - Božice, Koclířov, Mitrov, Mor. Budějovice, Mor. Třebová, Plaveč, Skalice u Mor. Krumlova (od r. 1953), Svitavy, Žernůvka,

ošetřovací ústavy - Brno-Kamenná 29 (přebudován r. 1951 z dívčího útulku) a Kamenná 36, Koněvova 7 (od r. 1951 ústav pro přestárlé a práce neschopné muže), Břežany (pro oligofrenické děti), Klentnice (od r. 1959 pro oligofrenické, práce schopné dívky), Svitavy (od r. 1951 ošetřovací ústav pro oligofrenické ženy a dívky), Šebetov (pro hluchoněmé ženy a dívky), Velký Újezd.

Dále DKCH spravovala Charitní domov pro duchovní na Moravci (vznikl r. 1952 z letního rekreačního střediska) a Charitní domovy pro řeholnice v Lechovicích a Znojmě-Hradišti (od r. 1958).

Od 1.1.1960 převzaly národní výbory do své správy ústavy sociální péče, které až doposud měla ve své správě a provozu Česká katolická charita, s výjimkou ústavů určených pro umístění církevních osob.

Došlo k reorganizaci Charity, úřadovny jednotlivých diecézních Charit byly zrušeny, a DKCH tak de facto ukončila svou činnost. Řídícím orgánem ČKCH se stalo předsednictvo, v němž každá diecézní Charita měla své dva zástupce.

Dle nových stanov ČKCH z roku 1963 bylo prostřednictvím ČKCH zabezpečováno uspokojení kultových potřeb duchovenstva a věřících. Katolické charitě tak byla dána úplně jiná, a to velmi podivná úloha. Její služby byly obráceny paradoxně směrem dovnitř církve a výsledek zněl jako špatný vtip: Česká katolická charita, zařízení katolické církve pro uplatňování milosrdné lásky k bližním, stojícím především mimo církev, se místo o bližní starala o potřeby církve samé, o přestárlé členy řeholních řádů a kongregací, které byly na podzim roku 1950 zrušeny.

Charita byla určena k provádění sociální a léčebné rekreační péče v charitativních domovech a zařízeních pro duchovní, řeholní sestry a farské hospodyně (tzv. Sociální charita), k zajištění výroby a distribuce devocionálních a bohoslužebných předmětů (Chrámová služba) a vydávání a distribuci náboženské literatury a časopisů pro římskokatolickou církev (Vydavatelství ČKCH). Později bylo na ČKCH ekonomicky napojeno i Sdružení katolických duchovních Pacem in terris.

Státní dozor nad činností Charity vykonával Státní úřad pro věci církevní, později Ministerstvo školství a kultury.

V letech 1968-70 se objevily snahy vrátit Charitě její původní poslání, totiž pomoc bližním. Ústředního ředitele kanovníka Jana Máru vystřídal ThDr. Karel Šebor, předsedou Charity se místo probošta Antonína Stehlíka stal biskup Kajetán Matoušek. Objevila se myšlenka vyčlenit z Charity Chrámovou službu, vytvořit Chrámové družstvo, a osamostatnit tak tuto hospodářskou činnost.

Události se však vyvíjely jinak a již v srpnu 1970 se do svých funkcí vrátili členové původního vedení s hlavním úkolem všestranně zajistit postupný konsolidační proces v České katolické charitě s cílem dosáhnout normalizace.

V roce 1988 založil pražský arcibiskup František Tomášek Výbor křesťanské pomoci v souvislosti se zemětřesením v Arménii. Komunisté sice činnost Výboru nepovolili, v církvi se však rok před revolučními změnami obnovuje charitativní činnost. Postupně vznikaly obdobné výbory i při některých farnostech, a to v celé republice.

Po revoluci v listopadu 1989 byl odstraněn komunistický vliv v ČKCH. Koncem ledna 1990 přichází do ČKCH nové vedení, jehož jádro tvoří Výbor křesťanské pomoci. Už není třeba skrývat charitativní činnost církve. Výbor křesťanské pomoci splývá s Charitou a přijímá její pošramocené jméno s cílem vytvořit opravdovou Katolickou charitu, připravenou pomáhat těm nejpotřebnějším. Ústřední rada rozhodla o přijetí organizačního řádu a nových stanov, v kterých je Charita podřízena České biskupské konferenci.

Mgr. Petr Zelinka