7. listopadu 2018
Přečtěte si o nás
Nechtěla se starat jen sama o sebe, proto se vydala do služeb brněnské charity. Letos na podzim se její dobrovolnická služba přeměnila na nové zaměstnání v Diecézní charitě Brno, která letos slaví 15 let akreditovaného dobrovolnictví. „Vůbec by mě nenapadlo, že jednou najdu zaměstnání v sociálních službách, které mě bude takto naplňovat a přinášet mi velkou radost,“ popisuje bývalá dobrovolnice Eva Hučková, která pracuje v brněnském Denním centru pro lidi bez domova v Bratislavské ulici.
Co Vás k dobrovolnictví jako takovému přivedlo?
K dobrovolnictví mne přivedla více či méně situace. Jsem máma tří dětí, jenže ty se postupně osamostatnily. Já jsem v té době byla na úřadu práce. Nikdy jsem nebyla v situaci, kdy bych se musela starat jen sama o sebe. Vždy jsem měla ještě starost o děti, domácnost, vaření a nákupy – zkrátka běžný koloběh života. Nevěděla jsem co s volným časem.
Takže jste hledala novou práci?
Ano, ale zároveň jsem nechtěla ztrácet čas nicneděláním. Mohla jsem sedět doma a čekat, jestli se ozvou z Úřadu práce, mohla jsem tam jednou za dva měsíce zajít a poptat se. Také jsem mohla zoufale hledat zaměstnání na internetu, což ale v mé situaci nebylo zase tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Mám vzdělání ekonomického zaměření, hledala jsem vždy práci tak, abych se mohla starat ještě o své děti. Jenže dnešní absolventi, kteří pracují jako účetní a podobně, jsou mladší, mají více zkušeností s moderními technologiemi, počítači, internetem a v tom naopak mně praxe chyběla. Musela bych si vzdělání doplnit. Raději jsem se rozhodla ty dva měsíce využít naplno. Začala jsem přemýšlet o dobrovolnictví už před mnoha lety, teď přišla vhodná chvíle. Zkusila jsem si promyslet, co by mě bavilo a na internetu si našla možnost dobrovolnictví v charitním denním stacionáři Effeta, protože jej mám blízko svého bydliště. Obrátila jsem se proto na koordinátorku dobrovolnictví, která mi ukázala, kde se všude dá pomáhat. Tolik možností jsem vůbec nečekala.
Proč jste si nakonec vybrala právě cílovou skupinu lidí bez domova?
Když mi tuto možnost koordinátorka nabídla, jednoznačně jsem řekla, že to je přesně to, co chci dělat. Už dříve, když jsem měla dobrou práci a domov, kam jsem se vracela za svými nejbližšími, jsem si v ulicích všímala lidí, kteří nemají kam jít, kam se vrátit. Říkala jsem si, jak je to možné? Jednou jsem velmi pozdě večer, vraceli jsme se tehdy z divadelního představení, potkala v tramvaji takovou zvláštní rodinu. Bylo opravdu pozdě a oni s sebou měli dvě děti. Ty byly unavené, evidentně hladové. Protože už jsem měla doma své vlastní děti, vůbec jsem nedokázala pochopit, jak je to možné. I když jsem šla po ulici, vždycky mě zajímalo, proč ten člověk, za kterým mnozí plivají, je v takové situaci. Za kterou často ani nemůže, prostě jen potřebuje pomoc.
Nabídku práce v Denním centru jste dostala po dvou měsících intenzivní dobrovolnické služby. Co Vás čeká teď, když budete nastupovat do svého nového povolání?
Musím absolvovat kurz, abych se stala pracovnicí v sociálních službách. Až budu mít dokončenou tuto rekvalifikaci, budu ještě uvažovat o dalším vzdělávání. Při rozhodování, zda toto místo přijmout, pro mě bylo důležité, že jsem tuto práci mohla poznat. Teprve zážitky a zkušenosti mě přesvědčily, že to zvládnu a že mě to baví. Poznala jsem také ostatní pracovníky a vedoucí, všichni jsou milí a vzájemně se podporují, což je v této profesi důležité. Jsem ráda, že s nimi mohu pracovat.
Co vnímáte jako největší rozdíl mezi svým bývalým povoláním a novou pozicí v charitních službách?
Je to velká změna. Moje předchozí povolání bylo velmi oficiální, všechno bylo škrobené. Byla to zjednodušeně řečeno velmi unavující administrativa. Sedíte za počítačem a hledáte chybějící korunu ve vyúčtování. Myslím, že jsem se k tomu už ani nechtěla vracet, protože s mou novou prací ve službách Charity se to vůbec srovnat nedá. Tady je každý den jiný. Střídáme se na všech pozicích, na recepci, vydáváme jídlo, poradíme klientům, když mají problém. Určitě u této práce člověk nevyhoří tak rychle, jako za stolem v kanceláři.
Jak těžké je s dobrovolnictvím začít? Stojí to podle Vás za vynaložené úsilí?
Nikdo by se určitě neměl bát zkusit něco nového, změnit povolání, přijít do jiného prostředí. Třeba i na krátkou dobu. Doporučila bych hlavně starším lidem, kteří se třeba jako já ocitnou v situaci bez práce a se spoustou volného času, ať nesedí doma a nepropadají depresím. Začít s dobrovolnictvím se dá vždy, stačí, když má člověk vůli a energii udělat něco pro druhé. Vždyť to je ta nejlepší věc, kterou může kdykoli udělat opravdu úplně každý.